13. 4. 2017: Koncert v Husově sboru v Praze - Dejvicích  

Velikonoční koncert, který pořádá Městská část Praha 6, představuje různé podoby české pašijové hudby od té nejprostší, písňové, až po kompozičně rafinovanější.

Jakub Jan Ryba (1765 - 1815) je znám především jako autor oblíbené České mše vánoční. Jeho skladatelský odkaz tvoří z velké části právě duchovní tvorba, z níž se zachovalo necelých devadesát děl. Jako regenschori a varhaník ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, kde působil od roku 1788 až do své dobrovolné smrti, a ve filiální kapli sv. Jana Nepomuckého poblíž školy na rožmitálském náměstí, měl za povinnost komponovat liturgické skladby na všechny neděle církevního roku a další svátky. Oratorium Stabat Mater na text latinské sekvence ze 13. století, vyjadřující bolest Matky Boží nad ztrátou syna a soucit s její žalostí ze strany věřících, zkomponoval Ryba celkem třikrát, dvakrát na český a jednou na latinský text. Zejména latinské Stabat Mater z roku 1805 věnované plzeňskému chrámu sv. Bartoloměje představuje Rybovu vrcholnou virtuózní oratorní kompozici.

Dnes ale uslyšíte Rybovo první Stabat Mater z roku 1790, dílo pětadvacetiletého, čerstvě ženatého rožmitálského kantora a skladatele, dílo neokázalé a prosté, jaké se provozovalo na kůru malého města s amatérskými hudebníky a zpěváky.

Jeho kvality i působivost to ale nikterak nesnižuje. Hudební jazyk je ještě dosti závislý na Rybových barokních i klasicistních vzorech, spíše haydnovských než mozartovských, ale z kompozice lze už poznat nadaného tvůrce poctivě hledajícího vlastní cestu k vyjádření duchovního obsahu. Bolest Panny Marie opisuje Ryba prostými slovy vlastního českého textu, jehož jazyk zní sice dnes už archaicky, ale zároveň posluchače oslovuje svou emotivní krásou. Po stránce hudebního výrazu to není Stabat Mater drtivé, exaltované expresivity, ale spíše konejšivé a kontemplativní nálady. Ryba v textu i zhudebnění akcentuje více ryze lidské než liturgické momenty, s velkou naléhavostí se tu opakují slova „pro syna jediného“ či „pro lásku syna svého“ a Kristovy rány mají posluchače nikoli drásat, ale „ukojit“ a vést líbezným zpěvem ke smíření a zamyšlení nad významem jeho oběti. Sólové árie připomenou Rybovy pastorely, sbor tu často vystupuje jako jednohlasý vypravěč a partner sólistů - nenalezneme tu žádnou fugu či jiný efektní kompoziční prvek.

V kontrastu k Rybově klidně plynoucí Stabat Mater přináší kantáta Opus patheticum de septem doloribus beatae Mariae virginis úplně jinou atmosféru. I osud jejího autora, významného představitele české klasicistní hudby 18. století, skladatele Františka Xavera Brixiho (1732 - 1771) stojí v ostrém protikladu vůči Rybově životní pouti. Představuje vlastně vše, po čem Ryba v mládí toužil a snil, ale co mu nikdy nebylo dopřáno. Brixi působil jako varhaník v řadě pražských kostelů, už jako sedmadvacetiletý se stal regenschorim v metropolitním chrámu sv. Víta, kteroužto významnou funkci zastával až do konce života. Byl uznávaným skladatelem, známým a hojně provozovaným i v zahraničí.

Jeho kantáta určená pro svátek Sedmibolestné Panny Marie, jež připadá na pátek před Květnou nedělí, otevírající pašijový týden, pochází z posledních let Brixiho života a byla určena zřejmě klášteru benediktýnek u sv. Jiří na Pražském hradě, kde Brixi rovněž působil jako varhaník. Text básnickou alegorií opisuje sedm bolestí Panny Marie a formálně je rozdělen mezi sólové árie a sbor. Působivost díla tkví v prudkých dynamických a výrazových kontrastech, včetně až exaltovaných oslovení Panny Marie. Vrcholem díla je sborová fuga líčící útěk Panny Marie obtěžkané břemenem dítěte do Egypta, jejíž téma je harmonicky neobvykle rozkročené. Celá fuga je budována s až instrumentálním dramatismem, ostatně později byla přepisována do varhanní úpravy.

Repertoár koncertu doplňuje čtveřice písní Ó synu Boha, Ecce homo, Můj milý člověče a Otče náš, jenž jsi na nebesích. Jejich autorem je skladatel z přelomu 17. a 18. století Václav Karel Holan Rovenský (1644 - 1718) , který, podobně jako Ryba v Rožmitále, strávil celý svůj život jako varhaník, učitel, kapelník a též i kameník a poustevník v Rovensku pod Kamenicí (dnes pod Troskami). Jeho nejvýznamnějším příspěvkem české barokní hudbě je kancionál Capella regia musicalis (Kaple královská zpěvní a muzikální, v řeči a jazyku českém svatováclavském někdy od Otce vlasti slavné a svaté paměti, Karla čtvrtého, na Hradě pražském často hlučně a zvučně držána), vydaný roku 1693 v Praze, v němž je zastoupen jako autor hudby i textů a sběratel písní jiných autorů (Michny, Bridela, Kadlinského, Dlouhoveského). V dnešní úpravě Jana Holého představují tradici písní provozovaných lidem ať už v kostele nebo při jiných příležitostech a dokládají fakt, že život dob minulých byl prostoupen živě zpívanou a hranou hudbou daleko více, než je tomu dnes.

Radmila Hrdinová

Miriam Němcová

absolvovala Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze - obor kompozice a dirigování. V letech 1987 - 88 byla stipendistkou České filharmonie u Pražských madrigalistů a několikrát obdržela stipendium ve Stuttgartu na Bach-Akademie u prof. Helmuta Rillinga. Po návratu z půlroční stáže v Paříži (1989) působila v Komorní opeře Praha a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, od roku 1991 jako šéf opery. V roce 1993 jí byla nabídnuta dirigentská i sbormistrovská smlouva ve Státní opeře Praha. Od září 1995 je profesorkou dirigování na Pražské konzervatoři, kde vede i symfonický orchestr. Věnuje se koncertní činnosti u nás i v zahraničí jako hostující dirigent či jako umělecký šéf orchestru Praga Sinfonietta a pěveckého sboru Vox Pragae. Od roku 2001 je stálým dirigentem Filharmonie Hradec Králové.

Orchestr Praga Sinfonietta

založený dirigentkou Miriam Němcovou v roce 1990 je složen ze členů nejvýznamnějších pražských orchestrů, jako je Česká filharmonie, FOK (Pražští symfonikové), Orchestr Československého rozhlasu (SOČR), orchestr Národního divadla a Státní opery. Za dobu své existence si získal uznání na koncertech doma i v zahraničí (Itálie, Rakousko, Německo, Dánsko) a vystupoval s řadou významných dirigentů a sólistů. Repertoár orchestru se zaměřuje na hudbu českých skladatelů od baroka až po současnost (Zelenka, Stamitz, Míča, Smetana, Dvořák, Martinů, Eben). Nevyhýbá se ani hudbě světových tvůrců (Bach, Mozart, Beethoven, Milhaud, Strauss, Stravinskij) a dílům premiérovaným, případně u nás málo prováděným.

Komorní pěvecký sbor Canticorum iubilo

patří již po více než čtyřicet let k předním domácím amatérským tělesům. Stěžejním dirigentem je Oliver Dohnányi, se sborem spolupracovali Robert Hugo, Petr Vronský, Přemysl Charvát, Jaroslav Krček, Damiano Binetti, Marko Ivanovič a v poslední době především Miriam Němcová, a přední sólisté. Od původního renesančního repertoáru přešel sbor k provádění oratorních děl za doprovodu orchestru (mj. s Pardubickou komorní filharmonií, Filharmonií Hradec Králové, Sukovým komorním orchestrem, Komorním orchestrem Národního divadla, souborem Capella Regia). V jeho podání zazněly premiéry děl Petra Ebena, významná díla kantátové a oratorní tvorby (Joshua, Jephta a Mesiáš G. F. Händela, Janovy pašije J. S. Bacha, Stvoření J. Haydna, Dvořákovy Svatební košile, Te Deum i Mše D dur, Kytice Bohuslava Martinů aj.).

Ludmila Vernerová

Po absolutoriu na pražské Akademii múzických umění debutovala v Komorní opeře Praha, poté byla přijata do Operního studia Národního divadla v Praze. Následně se zúčastnila mistrovských pěveckých kurzů u Jiřího Kotouče, Edith Wiens, Luisy Bosabalian a od roku 1981 byla pravidelně zvána na stuttgartskou Bachakademii pod vedením Helmutha Rillinga. V letech 1999 - 2011 byla sólistkou Státní opery Praha, od ledna 2012 je sólistkou Opery Národního divadla. Významnou složku jejího repertoáru tvoří stylová interpretace duchovní hudby. Natočila více než 40 CD s oratorními díly 17.- 18. století. Zpívala ve většině zemí Evropy a opakovaně se představila v Japonsku i USA, účastní se zahraničních projektů České filharmonie a Pražského filharmonického sboru. Spolupracuje se špičkovými českými i zahraničními orchestry a sbory (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražský komorní orchestr, Pražský filharmonický sbor aj.) a dirigenty (H. Rilling, G. Deloghu, W. Gönnenwein, G. Gandolfi, F. Bernius, J. M. Händler, G. Albrecht, Ch. Dohnányi aj.).

Monika Machovičová

je studentkou čtvrtého ročníku Pražské konzervatoře ve třídě Brigity Šulcové. Mezi její úspěchy patří 1. cena a cena poroty na mezinárodní soutěži Pražský pěvec (2014), čestné uznání a cena za interpretaci lidové písně na soutěži B. Martinů (2015) a cena za interpretaci árie B. Smetany v mezinárodní soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech (2015).

Jakub Koś

studoval klasický zpěv na Pražské konzervatoři ve třídě Valentina Prolata, nyní pokračuje ve svých studiích na AMU ve třídě prof. Ivana Kusnjera. Od roku 2002 zpíval v chlapeckém sboru katedrály sv. Víta Pueri Cantate, poté v litoměřickém sboru Páni Kluci. Absolvoval Akademii sborový zpěv v Pražském filharmonickém sboru, s PFS dále spolupracuje externě. Externě působí ve sboru Státní opery a ND.

Jan Líkař

zahájil svá hudební studia na ZUŠ v oborech housle a zpěv. Ve zpěvu dále pokračoval na Pražské konzervatoři u Zbyňka Brabce. Zde několikrát vystoupil s Barokním a Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře. V roce 2012 získal 1. cenu na Písňové soutěži B. Martinů v Praze a v roce 2014 2. cenu na Mezinárodní soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech. Ve studiu zpěvu nyní pokračuje na HAMU u Pavla Horáčka.

Josef Popelka ml.

se začal hudbě věnovat ve dvanácti letech coby samouk na bicí, později přidal hru na klavír a varhany. V současnosti studuje na Pražské konzervatoři obor dirigování u profesorů Miriam Němcové a Hynka Farkače. Je jedním ze sbormistrů Smíšeného pěveckého sboru SUDOP a sbormistrem Mužského pěveckého sboru Smetana. Dále působí coby kapelník a aranžér BigBandu Evropská, jako dirigent Malého evropského orchestru a na bicí hraje ve skupině Etapa.