"Canticorum iubilo"

„Canticorum iubilo regi magno plaudite…“ – to je začátek latinského textu, který napsal Florent Van Ommeslaeghe pro společný zpěv účastníků 3. festivalu Europa Cantat v roce 1967 v belgickém Namuru. Text byl napsán k populárnímu sboru z Haendelových oratorií Joshua a Juda Makabejský, pro nějž skladatel použil melodii staré německé vánoční písně. A právě první slova tohoto textu si vybrala skupina hudebních nadšenců jako název pro svůj vokálně-instrumentální soubor, který poprvé pod tímto jménem vystoupil v galerii v Roudnici nad Labem v červenci 1971. A nejen název: zmíněným Haendelovým sborem s tímto novodobým textem byly uváděny téměř všechny souborové koncerty až do nedávné doby.

Počátky souboru

Těch hudebních nadšenců, účinkujících na prvním koncertě, bylo devět, brzy se však soubor rozrostl na počet kolem dvaceti osob. Téměř všichni prošli za svých studentských let pražským Vysokoškolským uměleckým souborem, s nímž se i zúčastnili několika prvních ročníků sborového festivalu Europa Cantat. Repertoár nově založeného souboru tvořily zpočátku hlavně písně ze zpěvníků, sestavených pro tyto festivaly hamburským vydavatelem, sbormistrem a všestranným propagátorem sborového zpěvu Gottfriedem Woltersem, který se sám označoval za jakéhosi „vzdáleného kmotra“ souboru. Soubor dále zpíval jednoduché madrigaly, chansony, kánony, staré české vícehlasy (zpravidla podle vydání M. Venhody a J. Pohanky), Bachovy chorály, někteří členové hráli v kvartetu zobcových fléten renesanční tance. Stálým spolupracovníkem souboru byl v té době kytarista Jaroslav Fantyš. Všichni zúčastnění považovali tehdy své muzicírování spíše za společenskou zábavu než za ryze koncertní činnost – tím lépe, když se jejich zpěv a hra líbily posluchačům. Soubor vystupoval příležitostně zpravidla v historických objektech, na zámcích, v galeriích a kostelích. Od svých počátků až do roku 1988 zkoušel ve smíchovském bytě malíře Jaromíra Zoula.

Pod křídly Vyšehradu a ÚKDŽ

V roce 1973 získal soubor svého prvního zřizovatele, což byla tehdy podmínka pro samostatné koncertní vystupování. Byla jím Správa národní kulturní památky Vyšehrad. Ta poskytla pro několik dalších let možnost pravidelných vystoupení v jarním a podzimním cyklu svých kulturních pořadů v Galerii Vyšehrad. Počátkem 80. let přešel soubor pod střechu Ústředního kulturního domu železničářů, který sídlil v Národním domě na Vinohradech. Ve své době to byla jedna z předních pražských kulturních institucí s širokým polem působnosti. Její tehdejší ředitel Miloslav Ptáček měl ale velké pochopení i pro činnost souboru, zaměřeného na provozování staré hudby.

Jako komorní sbor

V letech 1975-6 si Canticorum iubilo přizvalo ke spolupráci varhaníka a sbormistra Petra Sovadinu, s nímž se většina členů znala již ze svého působení v pražském Vysokoškolském uměleckém souboru. Pod jeho vedením se soubor přiklonil k soustavnější sborové práci. Instrumentální skupina zobcových fléten se sice podílela na koncertech ještě několik dalších let, její repertoár však působil již jen jako zpestření vokálních programů.

Pod taktovkou O. Dohnányiho, spolupráce s P. Ebenem a Z. Lukášem

Po odchodu Petra Sovadiny hledal soubor nějaký čas nového sbormistra, neboť jeho členové cítili, že pro ně nastal čas nahradit poněkud nezávazné muzicírování prací na závažnějších úkolech. Nalezl jej v jarních měsících roku 1977 v osobě Olivera Dohnányiho, tehdy jedenadvacetiletého studenta dirigování na pražské Akademii múzických umění a shodou okolností také sbormistra Vysokoškolského uměleckého souboru. Tento všestranně nadaný umělec sice převzal a mnohokrát se sborem provedl dříve uváděný pořad, složený z pozdně renesančních skladeb autorů 15. a 16. století, program však záhy obohatil o dva stěžejní madrigalové cykly Claudia Monteverdiho (Sestina, Lamento d´Arianna) a o polyfonní skladby Josquina Desprez, Galluse-Handla a jiných. Z větších celků bylo dále nastudováno a opakovaně provedeno Carissimiho oratorium Historia di Jephté, několik kantát Heinricha Schütze, výběr z Loutny české Adama Michny z Otradovic ad. V repertoáru se začaly objevovat skladby novějšího data, zvláště pak Bohuslava Martinů (České madrigaly, Legendy, Písně o Marii, Mikeš z hor, Romance z Pampelišek) a Petra Ebena (kantáta Starodávné čarování milému, Cantica Comeniana, cyklus madrigalů Dech dávno zašlých dnů, Ubi caritas et amor, Salve Regina, Cantico delle creatore, později Pražské Te Deum aj.). S dílem tohoto výjimečného umělce a člověka se soubor cítil být obzvlášť spřízněn, což se obrazilo nejen v častém uvádění jeho skladeb, ale i v uspořádání koncertů výhradně z jeho děl ke skladatelovým šedesátinám, sedmdesátinám, pětasedmdesátinám a naposled k nedožitým osmdesátým narozeninám. Ze světových autorů se sbor zaměřil zvláště na dílo Francise Poulenca, Paula Hindemitha, Zoltána Kodálye. Počátkem 80. let provedl soubor několik premiér děl soudobých českých autorů. Kromě Ebenova zmíněného madrigalového cyklu to bylo Šest madrigalů Miroslava Reichla, Pocta tvůrcům Zdeňka Lukáše a Písničky pod pantoflem Jiřího Temla.

Na pěveckých soutěžích

Další novum v souborovém životě v prvních letech působení Olivera Dohnányiho byla účast ve sborových soutěžích. Ta první byla v roce 1978 v Chlumu u Třeboně, kde se soubor umístil na prvním místě. To bylo pro další činnost sboru velkým povzbuzením, poprvé o něm také uslyšela při této příležitosti širší hudební veřejnost. Následovala několikerá účast na soutěžích v rámci Jihlavských vokálních festivalů, jistou úlitbou dobovým poměrům byla kladenská soutěž Písně přátelství. Dlužno dodat, že sbor byl v těchto soutěžích vždy mezi nejvýše oceněnými, stejně jako ve dvou soutěžích mezinárodních: v roce 1985 v bulharské Varně a 1989 ve švýcarském Neuchatelu se dělil o prvá místa.

Na zahraničních cestách

Kromě účasti na mezinárodních soutěžích podnikl sbor několik zahraničních zájezdů. Koncertním turné je možno nazvat cestu do Švédska (1981), Itálie, (1984), tehdejší Německé spolkové republiky (1987), zmiňme dále účast na sborových festivalech v belgickém Namuru (1982), v Rostocku v NDR (1982), Barceloně (1986), ve francouzském Autunu (1987), účast na jubilejním koncertě v lipském Gewandhausu (1984), na sborovém týdnu v německém Braunschweigu (v ateliéru s českým repertoárem, 1990) a vystoupení v jubilejním cyklu W. A. Mozarta ve vídeňském Hofkirche (1991). V roce 1996 sbor provedl Haydnovo Stabat Mater v poutním kostele Čtrnácti pomocníků v severním Bavorsku v rámci festivalu Musiksommer in Obermain, za zmínku stojí i pravidelné provádění Rybovy České mše vánoční v Postupimi – Babelsbergu od roku 2005.

V 80. a 90. letech a v novém tisíciletí

Koncem osmdesátých let doznala činnost sboru Canticorum iubilo dosti podstatné změny. Čas od času se sbor vrací ke svému a capellovému repertoáru, podstatnou část své činnosti věnuje však studování a provádění oratorních a liturgických děl s doprovodem orchestru. Většinou se jedná o díla z období klasicismu a baroka, vhodná pro přibližně třicetičlenný sbor, což je počet členů v posledních zhruba deseti letech. Nepočítáme-li skladby s orchestrem, již dříve provedené na vánočních koncertech (Rybovy vánoční mše, Duranteho Magnificat), pak prvními díly této orientace bylo Stabat Mater Josefa Haydna (novodobá česká premiéra 1986) s Pražským studentským orchestrem (později uvedeno ještě desetkrát) a Pašije podle sv. Jana J. S. Bacha se Sukovým komorním orchestrem (1987 v Rudolfinu, později ještě pětkrát).

V roce 1993 se sboru podařilo navázat spolupráci s královéhradeckou agenturou Jiřího Šlégla, která od té doby každoročně pořádá v jarních měsících jeden oratorní koncert v hradecké katedrále Sv. Ducha za účasti sboru Canticorum iubilo. Koncerty bývají zpravidla opakovány v Praze a jejich repertoár se tak stává páteří činnosti sboru. Ke spolupráci bývá přizvána buď Filharmonie Hradec Králové, nebo Komorní filharmonie Pardubice, v některých letech zde se sborem hráli i Virtuosi di Praga a Komorní orchestr Národního divadla. Po zahajovacím Haydnově Stabat Mater v roce 1994 přišla na řadu tato díla: z oratorií G. F. Haendela to byly Joshua (Jozue, 1995), Jephta (Jefta, 1997) a Messiah (Mesiáš, 2005), z díla Haydnova ještě Tereziánská (2001) a Svatocecilská mše (2006) a jeho druhé Te Deum (opakovaně), z díla Michaela Haydna Te Deum (2007), od W. A. Mozarta Slavnostní nešpory (K.339), Mše D-dur(K.194), Te Deum (1996) a Korunovační mše (2000) dále Opus Patheticum F. X. Brixiho (2000), Schubertova Mše Es-dur (1998), Requiem Des-dur (2002) a Mše c-moll (2008) Roberta Schumanna (obojí v české premiéře), Messa da Gloria G. Pucciniho (2003), Mše D-dur A. Dvořáka (1999 a 2004), Pražské Te Deum P. Ebena (1999), Mše d-moll F. I. Tůmy (2004), Mše C-dur L. van Beethovena (2007). Z repertoáru oratorních koncertů, uvedených pouze v Praze a okolí, jmenujme ještě Requiem, Loretánské litanie (K.195) a „Orgelsolomesse“ (K.259) a oratorium Davidde penitente) W. A. Mozarta, Missu circumcissionis J. D. Zelenky – od téhož autora ještě Velkopáteční responsoria a žalm Laudate pueri, Vánoční oratorium a Magnificat J. S. Bacha, Vivaldiho Gloria, Brixiho Pastorální mši, Moteto pastorale citolibského J. Lokaje, Requiem c-moll Luigiho Cherubiniho a Te Deum Antonia Salieriho. Z významných skladeb bez orchestrálního doprovodu stojí za zmínku ještě Mše A-dur Césara Francka, Malá slavnostní mše Gioacchina Rossiniho, Requiem Gabriela Faurého, Nešpory Petra Ebena, Missa a capella a žalmy z Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho, Stabat Mater F. I. Tůmy, Janáčkův Otčenáš, Brahmsovy Liebesliederwalzer (Milostné valčíky), Stabat Mater Knuta Nystedta (česká premiéra) a a capellové Requiem Zdeňka Lukáše.

         Vojtěch Vančura